Jsem co jím

Jsem co jím

Jsem to, co jím. Ještě lépe řečeno, jsem prostředím, které si vytvářím. Toto tvrzení mi vždy dávalo smysl, někdy víc, někdy míň. Po seznámení se se stravovacím systémem založeným na vyloučení lektinů ze stravy, mi tento výrok přijde jako „Přesně ono!“.

Pokud pojídám rostliny, které nechtějí být jedeny, vědomě či nevědomě tak konzumuji i toxiclé antinutrienty. Tyto látky vznikly jako obrana proti predátorům, a v těle tak vytvářejí doslova bojiště. Celé to startuje pozřením rostlin, na jejichž obranný systém není moje trávicí soustava uzpůsobena. Toxiny začínají plnit funkci, pro kterou byly vyvinuty, tedy zneškodnit škůdce (predátora). Dochází ke zpomalování trávení, k narušování strřevní stěny a už se to veze.

O zneškodnění, či paralyzování je řeč spíše u hmyzu a tak větším živočichům, kam patří i člověk, tyto látky způsobují spíše drobnější obtíže s trávením, ale také mikrozáněty. Při kontinuálním přísunu problematických látek se záněty tvoří stále znova a znova. A v tom tkví pohled jsem to, co jím. V tomto případě chodící bitevní pole mezi obrannými systémy rostlin a vlastním imunitním systémem.

Jsem i to, co jedla moje potrava

Vycházím z výše popsaného pohledu a logicky stejně se pak dívám i na ostatní živočichy. Hlavně tedy zvířata, u nichž konzumuji maso, vajíčka, mléko nebo produkty vyrobené z jejich mléka. U zvířat je souvislost s lektiny podobná. Pokud jsou tedy krmena převážně potravou bohatou na lektiny, tyto látky pak přecházejí do jejich těla, do jejich masa a mléka.

Takže i když sám bezlektinovou dietu dodržuji, ale i nadále konzumuji maso a / nebo mléko zvířat, které dostávají krmivo na bázi obilí, sóji nebo kukuřice, z jistého pohledu je to totéž, jako bych sám tyto potraviny nevyřadil. Stejná situace se pak objevuje i slepic. Obecně používaná krmiva (zrní) jsou plná lektinů a ty se pak dostávají jak do jejich masa, tak i do vajíček. A ne moc jiné je to i u mořských a sladkovodních ryb chovaných uměle. Opět krmiva plná kukuřice i sóji.

V těchto souvislostech jsou popsány případy, kdy konkrétní lidé z venkova celý život jedli maso a vajíčka volně pobíhajících krav a kuřat a neměli žádné problémy. V jisté fázi života se pak přestěhovali (zpravidla do většího města, nebo do „vyspělejší“ části své země nebo světa) a i přes to, že jen dál jedli to, na co byli zvyklí, začali mít problémy. Na vině jsou lektiny, které se přes stravu dostaly do masa, mléka a vajíček. A tak i když nedošlo k žádné změně skladby jídelníčku, touto cestou nepřímo došlo k jejich konzumaci.

Zvířata krmená stravou bohatou na lektiny stejně jako lidé mnohdy trpí zažívacími i dalšími obtížemi, a proto jsou jim většinou už přímo se stravou podávány látky zmírňující tyto předpokládané problémy. Někdy dokonce dojde i na antibiotika a tam pak už pohled „Jsem to, co jím“ nabírá ještě širší rozměr.